Něco málo z historie firmy Krupp

„Krupp Essen - jezte kroupy. To bude asi ten…šoulet. Počkejte, ale Krupp, to je mi nějaká povědomá firma,“ říká Jiří Voskovec, prohlížejíc si ruční granát v jedné ze scén známého prvorepublikového filmu Svět patří nám. „Přece ale nedělá sardinky,“ odpovídá mu Jan Werich. „Dělá kanóny,“ zamýšlí se dále Voskovec, načež ho Werich doplní výčtem dalších výrobků: „Kanóny a šrapnely a…a handgranáty!“

Ve 30. letech, v době světové hospodářské krize a vzestupu fašismu, mohly vtipné slovní hříčky slavné dvojice komiků přinést trochu humoru pro obecenstvo kinosálů, zároveň však české veřejnosti vykreslily německou ocelárenskou značku v dosti negativním světle. Od dob, kdy tento průmyslový gigant vyráběl zbraně pro německou válečnou mašinérii, už uběhlo hodně let, avšak negativní stigma „výrobce kanónů“ mu v českých zemích ještě dlouho zůstalo. Historie této firmy je však mnohem pestřejší.  A současnost, ta je ve srovnání s 30. léty úplně rozdílná. Především proto, že zbraně již tento podnik dávno nevyrábí.

Jméno Krupp je s městem Essen nerozlučně spjato stejně jako jméno Baťa se Zlínem. Po pět generací, více než 150 let (1811-1967) řídili Kruppovi svůj ocelárenský podnik. Svou stopu však tato dynastie ve městě zanechala již mnohem dříve.

Rodina se do Německa přistěhovala ve druhé polovině 16. století z Nizozemska. Prvním známým příslušníkem tohoto rodu v Essenu byl jakýsi Arnold či snad Arndt Krupp (nebo též Krupe). Byl to obchodník, který se živil prodejem vína a koření. Kruppovi patřili v té době k předním rodinám Essenu. Ačkoliv se město Essen nemohlo rovnat tehdejším bohatým velkoměstům jako Kolín nad Rýnem nebo Frankfut nad Mohanem, disponovala rodina značným majetkem. Rodinní příslušníci v té době zastávali ve městě řadu čestných úřadů, například funkci městského komořího nebo starosty.

Zakladatelem pozdější slavné firmy se stal Friedrich Krupp (1787-1826). Ten jako mladík nejprve pracoval v obchodě jeho babičky Helene-Amalie Kruppové. Roku 1811 si však založil vlastní továrnu na výrobu lité oceli. Tedy právě v době, kdy vrcholila Napoleonova kontinentální blokáda a platil zákaz dovozu anglické oceli a ocelových výrobků. To slibovalo nové firmě dobré šance na odbyt.

Začátky byly ale složité. Poptávka kolísala a obchodní dovednosti samotného Friedricha Kruppa nebyly právě nejlepší. Při ohromných finančních nákladech docházelo k hospodářským nezdarům, přesto firma přežila, především díky kapitálu, který rodina Kruppových firmě stále dodávala. Po Friedrichově smrti převzala firmu jeho manželka Therese, podporována nejstarším synem Alfredem, rodinou a hrstkou zaměstnanců.

Právě Alfred Krupp (1812-1887) byl tím, kdo ze skomírajícího podniku udělal prosperující světoznámou firmu a stal se zároveň nejznámějším příslušníkem dynastie Kruppů. Alfred oplýval vlastnostmi, které zřejmě potřebuje mít správný podnikatel: smyslem pro obchod, vytrvalostí a ochotou riskovat. Energický workoholik zasvětil firmě prakticky celý svůj život a jeho snaha se vyplatila. Za více než 50 let, ve kterých firmu vedl, dokázal vybudovat průmyslový gigant s 20 000 zaměstnanci. Období průmyslové revoluce v Německu je neodmyslitelně spojeno se jménem Alfreda Kruppa.

Právě průmyslová revoluce otevřela podniku nové možnosti. Výstavba železnice postupovala rychlým tempem a toho dokázal Alfred Krupp využít. Od roku 1847 začala firma vyrábět různé součástky pro lokomotivy: pružiny, osy, kola, ale také kolejnice. 

Firma se vždy snažila být na špici technického pokroku. Bessemerův konvertor, první metalurgické zařízení umožňující velkovýrobu oceli ze surového železa, vynalezl Henry Bessemer v roce 1855. A již v roce 1862 jej jako první na evropské pevnině zavedl do provozu právě Krupp. V roce 1869 pak následovala Siemens-Martinova pec, tentokrát si Krupp připsal alespoň prvenství v Německu. Tato zařízení umožnila masovou výrobu oceli a vedla k rozšíření výrobních kapacit.

Alfred Krupp si dříve než většina jeho současníků uvědomil sílu reklamy. Proto byl podnik v 19. století svými výrobky zastoupen na většině světových výstav: v Chicagu, v Londýně, v Paříži i ve Vídni. Roku 1875 sám vymyslel logo své firmy – tři kruhy, které měly připomínat železniční kola – a nechal si jej úředně zaregistrovat. Při propagaci své firmy dokázal jako jeden z prvních využít rovněž i fotografii.

Alfred Krupp se od ostatních velkých podnikatelů lišil také tím, že ve své firmě zaváděl rozsáhlé sociální programy. To korespondovalo s jeho nejslavnějším výrokem: „Účelem práce má být veřejné blaho“. Pochopitelně jej ke zlepšování sociální situace jeho zaměstnanců nevedla žádná vrozená dobrosrdečnost, ale spíše obavy před v té době sílícím socialistickým a revolučním hnutím. Tento pragmatický postoj se mu však vyplatil. Krupp nabízel svým dělníkům rozličné sociální výhody, od bydlení, přes různé podpůrné fondy a financování škol až po podporu utváření volného času. To vše mu zajistilo loajalitu jeho zaměstnanců.

Přesto se firmě pod Alfredovým vedením nedařilo vždy skvěle. Krupp se za každou cenu snažil udělat z firmy vedoucí světovou značku, a proto k zajištění ještě rychlejšího rozmachu velkou část zisků znovu investoval do další expanze. To se mu málem nevyplatilo v době hospodářské krize roku 1873, kdy firma stála před krachem. Pouze s pomocí státu a bank dokázal Krupp získat potřebné finanční prostředky.  Na sklonku svého života však mohl být Alfred Krupp spokojen. Obrat firmy pod jeho vedením vzrostl stonásobně: ze 470 726 marek v roce 1850 na 47 470 883 marek v roce 1887.

Dnes je patrně nejznámější připomínkou éry Alfreda Kruppa Vila Hügel, honosné sídlo rodiny, které nechal vybudovat v jižní části Essenu nedaleko řeky Ruhr. Přepychová stavba, která připomíná spíše zámek než vilu, je obklopena krásným anglickým parkem. Celý areál je zpřístupněn veřejnosti a slouží jako muzeum firmy Krupp. Pokud někdy jako turisté zavítáte do Essenu, určitě si návštěvu tohoto objektu nenechte ujít.

Ve volném čase chodil Alfred Krupp rád do divadla. Při jedné divadelní návštěvě v Kolíně nad Rýnem se seznámil s Berthou Eichhoffovou(1831-1888), se kterou se roku 1853 oženil. Narodil se jim jediný syn – Friedrich Alfred.

Po smrti otce převzal firmu právě Friedrich Alfred Krupp (1854-1902). Pro podnik to bylo období rozkvětu. Syn se však od svého otce lišil povahou. Zájmem citlivého a astmatem trpícího Fridricha Alfreda byly přírodní vědy, především oceánografie. Byl to on, kdo zformoval firmu Krupp do podoby koncernu postupujícího v nových oblastech zpracování surovin a zpracování oceli. Lze říct, že pod jeho vedením vstoupila firma do zcela nové dimenze. Se stavbou ocelárny v Rheinhausenu se firma stala jedním z nejvýznamnějších evropských producentů surového železa a surové oceli. Firma odkoupila i Grusonovu továrnu (Grusonwerk) v Magdeburgu a loděnice Germania v Kielu. V této době vznikla myšlenka na vytvoření koncernu, který by v sobě integroval vše od zpracování základních komodit až po výrobu konečného produktu. Také na poli podnikové sociální politiky se znovu prosadily nové přístupy: vznikla podniková knihovna, vzdělávací spolek i domovy pro penzisty. Friedrich Alfred Krupp zemřel roku 1902 v pouhých 48 letech. Podnik zůstal i poté v rodinných rukou, od roku 1903 ale formálně fungoval jako akciová společnost.

Manželka Friedricha Alfreda Margarethe von Ende (1854-1931) byla samostatnou aktivní ženou, která pracovala jako vychovatelka na knížecím dvoře v Dessau. Z manželství uzavřeného roku 1882 vzešly dvě dcery – Bertha a Barbara. Obě sestry vyrůstaly v Hügelu. Bertha se po otcově smrti formálně stala majitelkou firmy a zůstala jí i po uzavření sňatku s diplomatem a právníkem Gustavem von Bohlen und Halbach (1870-1950). V následujících letech se z dynastie stala opravdu velká rodina – pár měl osm dětí, dvě dcery a šest chlapců. Podle pruského královského výnosu obdržel Gustav von Bohlen und Halbach právo před své příjmení postavit jméno Krupp. Sám vedl podnik jako předseda dozorčí rady až do roku 1943, zatímco Bertha si udržela vliv na základní rozhodnutí ve firmě a převzala rovněž charitativní a reprezentativní povinnosti.

Disciplinovaný, pořádkumilovný a korektní – Gustav Krupp von Bohlen und Halbach vystupoval vždy jako „opatrovník dědictví Kruppů“. Po 30 rušných let vedl podnik za časů císařství, výmarské republiky i nacistické diktatury.

Mimochodem, právě za jeho éry začala firma s výrobou jachet. První jachta nesoucí jméno „Germania“ byla postavena v kielských loděnicích podle plánu hamburského konstruktéra Maxe Oertze v letech 1906/1907. Byla přihlášena do kielského Yacht-Clubu a do roku 1914 vyhrála celkem 76 cen. Po vypuknutí první světové války byla zabavena v anglickém přístavu Cowe, kde právě kotvila, a v roce 1917 byla prodána do Spojených států. Její ocelový trup leží dnes jako chráněný podvodní památník před břehy Floridy.

Když už jsme u jachet, i další generace Kruppů se nadchla pro plachtění. Gustavův syn Alfried vybojoval s jachtou „Germania III“ bronzovou medaili na letních olympijských hrách roku 1936. A loď „Germania VI“ z roku 1963, první celohliníková jachta světa, je dnes sídlem Nadace Alfrieda Kruppa von Bohlen und Halbach.

Vraťme se ale ještě ke strastiplným časům první světové války. Nedostatek pracovních sil způsobený odvedením práceschopných mužů vedl ke skokovému nárůstu zaměstnaných žen. Podíl žen pracujících v továrně na odlévání oceli brzy přesáhl jednu čtvrtinu všech zaměstnanců. Právě ony však byly po skončení války jako první opět propuštěny. Naopak podíl zahraničních pracovních sil byl poměrně malý. V listopadu 1918 pracovalo v Kruppových essenských závodech 8 569 cizinců, z toho pouze 464 válečných zajatců.

Životní podmínky dělníků se přitom neustále zhoršovaly. Čím déle válka trvala, tím vyšší byly i ceny zboží a navíc vyvstal problém nedostatku potravin. To vše vedlo na přelomu let 1916/1917 ke stávce.

Ke konci války začala být vojenská porážka Německa a jeho spojenců čím dál jasnější. V této fázi konfliktu navštívil v září 1918 essenskou továrnu na výrobu lité oceli sám císař Vilém II. Ještě jednou chtěl dělníky povzbudit k lepším pracovním výkonům. Svou návštěvou chtěl zřejmě ukázat solidaritu s pracujícími. Koho by v tu chvíli napadlo, že císař o dva měsíce později abdikuje a z Německa se stane republika.

Roku 1919 se firma znovu přeorientovala na mírovou výrobu, nicméně hubená poválečná léta byla pro podnik složitá. Relativně krátké období prosperity ve 20. letech pak vystřídala velká světová hospodářská krize.

V dobách nacistické diktatury pak byl pak Krupp považován za „kováře zbraní německé říše“. Gustav Krupp von Bohlen und Halbach sledoval Hitlerův nástup k moci v roce 1933 spíše se skepsí, radikálně naladěnou NSDAP jako konzervativec příliš nepodporoval. Hospodářský vzestup Německa, který byl brzy citelný i pro Kruppův koncern, jej ale přiměl změnit svůj postoj a brzy začal s režimem spolupracovat. Od roku 1939 se pak naplno rozjela válečná výroba. Za války muselo v Kruppových továrnách pracovat více než 100 000 cizinců, kteří byli na práci do Říše odvlečeni převážně ze Sovětského svazu. Roku 1943 se pak vedení firmy ujal Gustavův syn, Alfried Krupp von Bohlen und Halbach (1907-1967).

11. dubna 1945 byl Alfried ve vile Hügel zatčen americkými vojáky. Americký vojenský soud v Norimberku jej 31. července 1948 odsoudil za „systematické drancování“ obsazených území a za „nehumánní zacházení“ se zahraničními dělníky ke dvanácti letům vězení. Naopak v bodech obžaloby „příprava útočné války a spiknutí proti míru“ byl shledán nevinným. John Jay McCloy, americký vysoký komisař pro Německo, jej však roku 1951 omilostnil a zrušil rovněž konfiskaci rodinného majetku. Svůj trest si Alfried Krupp von Bohlen und Halbach odpykával ve věznici Landsberg.

Roku 1953 převzal Krupp opět vedení koncernu. Svým osobním generálním zmocněncem jmenoval Bertholda Beitze. Pod jeho vedením vznikla nová struktura podniku. Firma se zaměřila na výrobu oceli, zbraně se však již napříště vyrábět neměly.

Situace firmy však na počátku nové éry nebyla zrovna dobrá. 70 % essenského závodu bylo buď zničeno, nebo demontováno (demontáž probíhala v letech 1946-1951, z essenské továrny bylo odvezeno 200 000 tun demontovaného materiálu do 14 zemí světa), loděnice Germania v Kielu byla zničená a některé továrny se dokonce ocitly v sovětské okupační zóně, což pro firmu fakticky znamenalo jejich ztrátu.

Firma se proto prosazovala jen pomalu, nicméně v průběhu let se znovu dostala na pozici největšího německého podniku. Alfried Krupp von Bohlen und Halbach zemřel v roce 1967 a firma pak podle jeho závěti přešla do vlastnictví Nadace Alfrieda Kruppa von Bohlen und Hallbach.

V 70. letech se pak Krupp musel vyrovnat s poklesem významu ocelářství jako klíčového průmyslového odvětví v západní Evropě. Proto bylo uzavřeno několik továren.

Roku 1999 pak došlo k prozatím poslednímu velkému přelomu v dějinách firmy - k fúzi s další ocelárenskou značkou Thyssen, čímž vznikl nový gigant ThyssenKrupp.

I v současnosti je u nás o firmě tu a tam slyšet. Naposledy se médii mihla zpráva, podle které firma dodá Izraeli čtyři bojové lodě.

A závěrem ještě jedná česká perlička v souvislosti s firmou ThyssenKrupp. Až někdy půjdete v centru Prahy na metro, řekněme třeba na stanici Můstek, povšimněte si, jaká značka je vyryta do ocelové podlážky před eskalátory ;-).